Martin Ježek

Ahoj, vítejte v mém příběhu. Jmenuju se Martin a narodil jsem se před necelými 40 lety v Brně, kde žiju dodnes. Po základce plné sportování jsem šel studovat humanitně orientované gymnázium, které jsem pro změnu protancoval, abych nakonec skončil na právnické fakultě Masarykovy univerzity. Svůj značně zkrácený pokus o životopis zakončím tím, že po „vejšce“ jsem se mihnul v advokacii, na brněnském magistrátu a teď pracuju pro Kancelář ombudsmana, kde se zabývám kauzami rodinného práva, ochranou práv dětí a řeším případy z oblasti zdravotnictví. S manželkou Barčou máme dceru Zuzanu a zlatého retrievera Bessie. To další, co chci napsat, pro Vás ale možná bude daleko zajímavější.

K Principům života jsem se dostal v době, kdy jsem byl, velmi zjednodušeně řečeno, ztracený. Dost zoufale jsem hledal sám sebe a hlavně nějakou stálou, stabilní vnitřní spokojenost. V té době jsem neměl, i kvůli zadrhávání v řeči, žádné sebevědomí, natož to zdravé, a upnul se k východní filozofii, která mě učila především disciplíně, ale k trvalejší spokojenosti nevedla. S přítelkyní (dnes manželkou) Barčou jsme měli prvních několik let to, co bych nazval velmi klidným vztahem, bez hádek, plným na první pohled idylického porozumění jeden pro druhého. Mým životem se táhla trvalá a urputná snaha o dokonalý klid, mír v duši a vnitřní harmonii. Čím víc jsem se o to ale snažil, tím hůř jsem se cítil.

Proč mi to nakonec nevyšlo a já se nerozplynul v nirváně? No, upřímně, nevím. Možná jsem se jen málo snažil. Co však vím jistě je, že mi jednoho dne začalo být opravdu pěkně blbě a tak jsem se dostal poprvé na konzultaci k tekajence Principů života. Byla to tak trochu zvláštní paní, ptala se na divné věci, ale celkově mi byla moc sympatická. Prošel jsem základním výcvikem a několik let navštěvoval absolventské semináře a workshopy, kde jsem se učil především to, jak jsou pro život důležité pocity a emoce. To, že se jich nemusím bát, to, že jsou pro můj život nepostradatelné a že snaha o jejich ignoraci, potlačování a nenaslouchání zřejmě nebude tím pravým ořechovým, jak se dobrat vlastní, alespoň trochu trvalejší, spokojenosti. Jak jsem postupoval studiem, cítil jsem se pevnější a vyrovnanější.

Jedno léto jsem odjel na starodávnou, klasickou plachetnici, která kotvila blízko italského pobřeží. Nejdřív jsem se na radu mojí babičky schovával v kuchyni a až pár dní po vyplutí, když mi začalo být blbě nejspíš z toho, jakej jsem posera, jsem sebral odvahu a zkusil vylézt na „koš“ předního stěžně. Zakotvili jsme večer na Korsice a ráno všichni odešli do přístavu na kafíčko. Zůstal jsem na lodi sám, odhodlaný k tomu, že vylezu po lanovém žebříku zhruba do desetimetrové výšky na dřevěnou plošinu, která představovala „koš“. Žebřík měl asi tři metry před plošinou opačný spád, takže člověk musel lézt tělem nastaveným dolů k moři, potom se chytnout plošiny a vyhoupnout se nahoru. Vyžadovalo to nejen sílu a jistou dávku mrštnosti, ale především odhodlání a odvahu. Hodně odvahy. Když jsem se škrábal k té hraně plošiny, několikrát jsem se zarazil a málem slezl zpátky na palubu. Co když spadnu? Co když se neudržím? Honila se mi hlavou spousta pochybností o tom, jestli jsem schopný to zvládnout. Potom jsem se najednou opřel o ruce, vytáhl se na hranu plošiny, položil na ni koleno a postupně celou nohu. Vyškrábal jsem nahoru zbytek těla, posadil se a vysílený zhluboka dýchal. Byl krásný den, slunce svítilo, nebe bez jediného mráčku. Byl jsem na sebe hrdý, cítil obrovskou vnitřní sílu a byl šťastný. Další dny jsem dál překonával svoje strachy a mylné představy o tom, čeho (ne)jsem schopný a lezl dál do ráhnoví, smotával a zase rozbaloval plachty a pokaždé, když jsem slezl dolů na palubu, se cítil zase o kus... jistější, pevnější, spokojenější.

Proč to celé popisuju? Protože v této události vidím silný moment své víry v to, že se můžu vydat ze známého a relativně bezpečného (lodní kuchyně), co mi však do života moc zajímavého nepřinese, do neznámého, trochu strašidelného a trochu nebezpečného, rozhodně ale lákavého. Víry v to, že za osobním (osobnostním) růstem a spokojenějším životem je spousta nepříjemného, ale že se přitom můžu spolehnout sám na sebe a že to překonání počátečního strachu a nejistoty za ten výsledek stojí.

Studium Principů života a tekajenství je pro mě právě takové lezení do ráhnoví a práce s plachtami. S cílem, aby ta moje loď (můj život) mohla plout dál, byla stabilní a udržela se i na rozbouřeném moři, a především aby doplula tam, kam chci já a ne aby se na moři plácala podle toho, kam zrovna vítr vane, notabene aby se někde rozbila o skály.

Místo konání seminářů: 
Brno
Telefon: 
776 782 057
email: 
jezek@principy.cz
jezourovo@seznam.cz

Plánované semináře

Žádné plánované semináře nebyly nalezeny

Informativní přednášky pro veřejnost

Žádné přednášky pro veřejnost nebyly nalezeny

Setkání studentů